Lži kreacionismu 11: Makroevoluce neprobíhá

Další esej ze série Základní lži kreacionismu od Arona Ra v českém překladu. Tento díl reaguje na tvrzení kreacionistů, že evoluce probíhá jen v malé míře a nemůže vést ke vzniku nových druhů. 

SE SVÝMI SOUROZENCI máte více společných rysů, než se svými bratranci a sestřenicemi, za což vděčíte svým bezprostředním předkům, tedy svým rodičům. Když to vezmeme ve větším měřítku, máte toho společného více se svou širší rodinou, než se svými sousedy, spolužáky atd. zkrátka lidmi, které nepovažujete za součást své biologické rodiny. Musíte si však uvědomit, že na nějaké úrovni jste s nimi také příbuzní. Když budeme uvažovat ještě šířeji, pravděpodobně rozpoznáme jemnější rysy a prvky, u kterých se většina lidí shodne, že spadají do jedné linie předků - bez ohledu na současnou zřejmou diverzitu a ne-rodinné soužití jejich dnešního potomstva.

Poznali jsme už, že nová plemena či odrůdy drůbeže, domácích mazlíčků, dobytka, obilí nebo i banánů, byly do určité míry vyšlechtěny lidským zásahem v podobě umělého výběru a nové poddruhy se ve volné přírodě objevují přírodním výběrem. V obou případech tyto formy mají počátek ve společných předcích, ať už se jedná o stovky psích plemen majících původ u jednoho druhu vlka, či hovězí dobytek, který se vyvinul z nyní již vyhynulého evropského pratura.

Tyto skutečnosti ukazují, že život je plynulá dynamika, která s každou další generací produkuje nové drobné variace. Nicméně, evoluce se objevuje jen tehdy, když se nové alely šíří danou komunitou organismů. V tom případě vstupuje do hry přírodní výběr, protože rodičovský genofond v podstatě spíš brání šíření odchylek, než že by je podporoval. Menší genofond je snadněji ovlivnitelný, takže obvykle se významnější změny objevují v menších koloniích, které byly geneticky izolovány od hlavní části populace. Nakonec se mohou dostat do bodu, kdy jsou dvě skupiny už rozdílné, kdy nějaká vlastnost společná všem organismům v jedné skupině se nevyskytuje u nikoho v druhé skupině. Tehdy hovoříme o poddruhu či plemeni. Pokud se tyto skupiny začnou opět křížit, pak se všechno znovu smíchá dohromady, jako kdyby k izolaci jedné části populace nedošlo. Pokud však jsou od sebe odděleny dostatečně dlouhou dobu, budou se od sebe stále více lišit jak fyzicky, tak geneticky, až do bodu, kdy už křížení nebude možné. Nakonec už budou schopní zplodit jen neplodné hybridy, pokud vůbec něco. V bodě, kdy dvě sexuálně se rozmnožující populace nemohu křížením přivádět na svět životaschopné potomstvo, stávají se dvěma různými druhy.

Tohle je ta nejvýznamnější úroveň v celé fylogenezi - když už je dceřiná linie oddělená od dříve dominantního mateřského genofondu, mohou se v ní prosadit ještě výraznější variace, čímž rozdíl mezi dvěma danými populacemi bude narůstat. Toto je praktická paralela toho, čemu kreacionisté říkají "přidání nové informace". Speciace (vznik druhu) je jediné taxonomické dělení, které je geneticky významné, a jako jediné se dá objektivně určit. Jde tedy o jediný možný dělící bod mezi většinou nevýznamnými rozdíly mezi makroevolucí a mikroevolucí.

"(evoluční) teorie je na této úrovni bez debat platná. Jde o menší změny, které nevedou ke vzniku nových druhů organismů a především nepřidávají novou genetickou informaci. Chovatelé mohou docílit změny pouze v určitém rámci. I ta psí plemena spadají všechna do jednoho biologického druhu a mohou se mezi sebou křížit.
Ehm, nemáme psy, kteří by byli stále větší a větší, až by byli velcí jako sloni, či velryby, nebo že by se slonům či velrybám začínali podobat.
...a to tvrzení, že pokud šlechtěním nebylo dosaženo nějaké makro změny, tak nevznikly nové druhy či formy života, nové biolo- komplexní orgány, které jsou potřeba. Je to proto, že na to nebyl dostatek času."

Kreacionisté trvají na tom, že makroevoluce nebyla nikdy pozorována a hlavní záminkou pro jejich tvrzení je, že vyžaduje přidání nějaké falešné podmínky, která je prostě nepřijatelná. Kreacionisté tvrdí, že evoluce se může projevovat pouze v "určitých mezích" a jde jen o drobné variace v rámci druhu. Říkají, že nová diverzita je omezena jen na vzácné a neplodné hybridy mezi těmito druhy, a obvykle také říkají, že vznik nového druhu je nemožný.

Z evolučního pohledu, jakýkoliv původní druh se může rozdělit do dvou nebo více dceřiných druhů, přičemž každý se od ostatních bude tak odlišovat že nakonec každý z těchto nových druhů už nebude schopný křížení jak s původním, tak se svými sesterskými druhy. Jenomže tím, že ignorují fosilní nálezy, kreacionisté uvažují úplně obráceně, a trvají na iluzorní množině odděleně vyčarovaných druhů, která (podobně jako ta jejich genetická "informace") musí navěky zůstat bez přesné definice, a představují si, že evoluční diverzita se může objevit pouze mícháním těchto druhů v rámci hybridizace. To je také další důvod, proč odmítají fosilní nálezy přechodných forem a místo toho požadují nějakou směs současných druhů (např. kroko-kachna). Jejich pohled na celou věc postrádá hloubku.

Kreacionisté nepřipouštějí existenci geologických časových období a nemohou připustit, že jakýkoliv nový organismus nebyl schopen se křížit s mateřskou populací, ve které má původ, protože jejich posvátné bajky praví, že "bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře, i rozmanité druhy dobytka, i rozmanité druhy všelijakých zeměplazů" (Genesis 1, 25 - pozn. překl.). Jenomže samozřejmě nemohou říci, co to ten "biblický druh" je, protože je nemožné identifikovat jakýkoliv bod v takové taxonomii, ve které všechno, co kdy žilo, evidentně není vzájemně příbuzné. Takže celou fylogenezi většinou ignorují zcela.

Kreacionisté musejí popírat makroevoluci ze stejného důvodu, z jakého musejí popírat přechodné formy, nikoliv proto, že kombinace těchto skutečností může pouze indikovat příbuznost živočichů, ale protože obojí samo o sobě dokazuje, že je taková věc přinejmenším možná a kreacionistům není dovoleno toto ani připustit.

Pokud dokážeme ujít dvacet stop, pak je také možné ujít dvacet mil. A kreacionisté trvají na tom, že musí existovat nějaká "určitá hranice" která zamezuje evoluci nových druhů. Jenomže nám neřeknou kde přesně taková hranice je. Kreacionisté zcela běžně chybně a vágně definují své pojmy - pokud se dají přimět k tomu, aby vůbec nějaké definice používali, protože je stejně neberou jako závazné. Ani nemohou, protože se už dopředu rozhodli, že nikdy nezmění svůj názor, ani když jim bude dokázán opak. Pokud by zjistili, že makroevoluce někdy byla pozorována a s jistotou dokázána, jejich kultická víra jim to stejně zakazuje připustit. Namísto toho raději redefinují své pojmy a "nasadí laťku" na nějakou vyšší taxonomickou úroveň, ale ne zas tak vysokou, aby museli připustit, že lidé spadají do čeledi hominidů.

My však víme, že žádná vyšší úroveň nad biologickými druhy ve skutečnosti neexistuje, protože každý další stupeň v taxonomii je více-méně lidský konstrukt pro lepší orientaci. Linnéovy stupně čeleď, rod, řád a kmen, jsou všechny fakticky ilustrativní, ale jinak nemají smysl, protože každá nová taxonomická kategorie, která se kdy vyvinula, začala vznikem nových druhů, které zpočátku byly jen modifikovanými verzemi svých mateřských druhů a jejichž potomci budou vždy náležet do těch kategorií, do nichž spadají jejich předci, bez ohledu na to, jak moc se mohou postupem doby změnit (např. taxonomická definice primátů viz předchozí článek v sérii, 4. odstavec zdola - pozn. překl.).

Jediným důvodem, proč kreacionisté lpí na tomhle rozlišování na "mikro" a "makro" je, aby mohli mít nějakou výmluvu a uznat evoluci "v menší míře", u které s nechutí připouštějí, že se nedá popřít ani tou největší vírou, zatímco stále popírají evoluci "ve větší míře", u které jejich přesné určení "v o kolik větší míře" musí zůstat nevyřčeno, aby jejich tvrzení nemohlo být vyvráceno. Ve výsledku to samozřejmě znamená, že "větší míra" evoluce může znamenat cokoliv, co se jim zrovna hodí. Frank Sherwin z Institutu pro výzkum stvoření (Institute for Creation Research) nedávno definoval makroevoluci jako "původ každého živočišného druhu" a později v té samé diskusi svou definici změnil na "původ všeho života". Ví, že používá své pojmy nesprávně, ale to mu je prostě jedno!

Jenomže skutečnost je taková, že nemůže pohodlně redefinovat, co tyto termíny vždy znamenaly pro vědce, kteří je původně stanovili. Podle univerzit, které tyto předměty skutečně vyučují, je mikroevoluce definována jako variace v rámci druhu a makroevoluce je variace mezi druhy. Různá plemena psů jsou příkladem mikroevoluce, zatímco různé druhy vlků a lišek, panterů a koček, koní a zeber, či lam a velbloudů jsou příklady makroevoluce. Každá ze jmenovaných dvojic je určitě biologicky úzce příbuzná, ale jde o různé druhy - species, nikoliv o druhy v biblickém slova smyslu (myšleno "psí druh" = psovité šelmy, "kočičí druh" = kočkovité šelmy apod. - pozn. překl.).

Makroevoluce je podobněji definována jako vznik nového taxonu na, anebo nad, úrovní druhu. Jediný případ, kdy kreacionisté použijí tuto definici je tehdy, když ještě nevědí o skutečnosti, že speciace už byla přímo pozorována a zdokumentována v desítkách případů, a to jak v laboratorních podmínkách, tak i v terénu. Vlastně jsme ji pozorovali už tolikrát, že jsme museli kategorizovat rekurentní typy makroevoluce, které jsme už viděli opakovaně. Jakmile kreacionisté zjistí tuto věc, jejich první reakcí je výmluva, že nějaký nově vyvinutý druh octomilky nebo ryby se stejně nepočítá, protože to je "pořád" moucha či "pořád" ryba. Ano, samozřejmě že je. Evoluce neumožňuje, aby se staly něčím jiným!

Kreacionisté požadují, aby nové druhy byly tak odlišné od původních, že nelze určit příbuznost. Ironií však je, že evoluční teorie nikdy nenaznačovala, že by se nějaký druh někdy vyvinul do jiného, fundamentálně odlišného, pokud ovšem neignorujete všechna přechodná stádia - což kreacionisté samozřejmě dělají (např. dinosauři - praptáci - ptáci => ptáci jsou stále dinosauři, pozn. překl.) .

Abychom porozuměli evoluční teorii, musíme napřed pochopit, že jde pouze o věc změny proporcí - změna nebo posilování existujících rysů. Staví se vždy na tom, co už je přítomno. Vývojová biologie, genetika a komparativní morfologie potvrzují mnoho z těchto taxonomických stádií, takže orgány se neobjevují náhle z ničeho a plně vyvinuté, nýbrž v každém jednotlivém případě mají svůj dohledatelný evoluční původ. Dokonce i přeměna ryb na čtvernožce, dinosaurů na ptáky, či hominidů v lidi jsou záležitostí přírůstkových povrchních změn, které se pomalu hromadily jedna na druhou v sekvenci fundamentálních podobností. Tyto příklady představují monofyletické skupiny, které v sobě budou vždy zahrnovat všechny své potomky. Z toho důvodu jsou ptáci pořád dinosauři, lidé jsou stále hominidé a obě skupiny jsou stále stegocefální strunatci.

Bez ohledu na to, jak moc se vy nebo vaši potomci změníte, nemůžete se vymykat dědičnosti. Samotný koncept společného předka je vícefázový a vzájemně propojený fylogenetický systém, který ukazuje, proč nemohou existovat žádné oddělené druhy, jak si je představují kreacionisté. Současně však akt speciace rozděluje populaci a představuje nakonec až nepřekonatelnou hranici mezi druhy. Často to můžeme vidět v podobě "prstence druhů" kde jsou graficky vyjádřeny všechna evoluční stadia najednou v geografické, spíše než chronologické distribuci.

Poddruh A se může křížit s poddruhem B a B se může křížit s C a C se může křížit s D, ale A a D se už křížit nemohou, protože v době, kdy se jejich teritoria znovu spojí, jsou už od sebe příliš geneticky vzdálené a už to nemohou zvrátit. (Na obrázku: příklad prstence druhů pěnic. Pěnice, které obývají modrou a červenou zónu, už se mezi sebou nemohou křížit. - pozn. překl.) Tady zpravidla pozorujeme formaci nových rysů, orgánů, či kosterních struktur, příklady té takzvané "přidané genetické informace". Všechno tohle dokazuje, že i když nový druh například pěvce je "pořád" pěnice, je to jiný druh pěnkavy, odlišný druh, což dokazuje, že neexistuje žádná "zábrana" proti makroevoluci. 

Původní video: