Komentáře k Desateru I.

Desatero přikázání berou i mnozí nevěřící lidé jako jakýsi základ naší kultury, spolehlivý morální kompas, dobrou věc. V následujících článcích se pokusím nastínit, že to nemusí být tak úplně pravda, zvláště tehdy, pokud projdeme jedno přikázání po druhém a zasadíme je do kontextu doby, ve které vznikla. 

To, co se zpravidla prezentuje jako desatero přikázání je věc notoricky známá. K tomu, abych se o něm šířeji rozepsal, mě vedla názorovná výměna s panem Oulickým, který tvrdil, že desatero je stále platné a neměnné, což, uznávám, se může na první pohled zdát, nicméně má své mouchy a podle mého názoru má dnes drtivá většina lidí v této zemi bez ohledu na to v co věří, mnohem vyspělejší morální systém a morální cítění, než je schopná nabídnout tato starověká sada pravidel. 

Přesto je to první a často i jediná věc, kterou lidé běžně při rozhovoru argumentují názor, že Bible je dobrá a přínosná. Přitom mnoho křesťanů při jakékoliv zmínce o krutostech a zvěrstvech páchaných na boží příkaz argumentuje ve stylu "to je Starý zákon, který není pro křesťany závazný" (Žel, jak dále uvidíme, to je také omyl.). Potom je tedy zvláštní, že Desatero, které je také starozákonní látkou se bere jako když ne závazné, tak hodně užitečné a doporučované.  

Ano, chápu, že když je něco staré a nezapomnělo se na to, může to budit pořád zdání nějaké kvality, či užitečnosti. Ale skutečnost, že dnes v této zemi máme sekulární právo, systém soudů a zákony jsou tvořeny a zaváděny na základě společenské potřeby a veřejné debaty, svědčí o tom, že jsme trochu někde jinde, než starověcí Izraelité. Je to podobné, jako když se podíváte na pravěký pěstní klín. Ano, na svoji dobu to byla technologie poměrně vyspělá a funkční, ale to, že dnes místo nich používáme sekery či kladiva, zatímco tyto pravěké nástroje leží ve vitrinách muzeí, taky má svůj důvod. 

Desatero přikázání se v Bibli objevuje dvakrát, poprvé v knize Exodus ve 20. kapitole a podruhé v knize Deuteronomium v 5. kapitole. Ovšem to, co bylo nakonec schváleno jako židovské desatero byla věc zcela jiná, jak ještě dále uvidíme. V tomto článku uvedu komentář k prvním pěti přikázáním.

1. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

Mějte na paměti, že bůh je magická antropomorfní nesmrtelná bytost, která má zázračné schopnosti a lidské atributy a je schopná přežít smrt svého hmotného těla. Skoro všichni křesťané toto přikázání porušují. Často interpretují Bibli tak, že do ní vkládají věci, které v ní ve skutečnosti nejsou. Tak například koncept svaté trojice. Bible na žádném místě neříká, že Ježíš je božím vtělením. Ježíš takto sebe nikde nepopisuje, zatímco v jiných starších náboženstvích jsou výslovné zmínky o tzv. avatarech, např. hinduismus jich nabízí mnoho, za všechny jmenujme např. pána Krišnu.  Avšak Ježíš není nikde ztotožňován s bohem, není ani atributem židovského boha nazývaného též El, Alláh, Abba, či YHWH.

Když si porovnáte Starý a Nový zákon, skoro to vypadá, jako kdyby se Ježíš a YHWH o toto přikázání hádali.
YHWH: “Nebudeš mít jiného boha mimo ne.” (Exodus 20, 3)

Ježíš: “Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.” (Jan 14, 6)

YHWH: “Já jsem Hospodin, kromě mne žádný spasitel není.” (Izajáš 43, 11)

Ježíš: “Ale od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici všemohoucího Boha.” (Lukáš 22, 69)

YHWH: “Já jsem Hospodin a jiného už není, mimo mne žádného boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mne neznal, aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Hospodin a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím jako pokoj a tvořím zlo, já jsem Hospodin a jiného už není.” (Izajáš 45, 5-7)

Ježíš: “Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.” (Matouš 26, 64)

Ve Starém zákoně máme proroky, kteří předstírají, že hovoří za boha, v tom Novém to jsou křesťanští konvertité, kteří předstírají že hovoří za Ježíše.

2. Nezobrazíš si Boha zpodobněním ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi, nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět, ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

Většina věřících si toto přikázání zřejmě vykládá jako zákaz uctívání falešných bohů. Problém však tkví v tom, jak poznat, který bůh je pravý a který ne, když každý, kdo věří v boha si ho představuje trochu jinak a připisuje mu jiné atributy než všichni ostatní věřící? Jenomže toto přikázání nezakazuje jen uctívání model a zpodobnění, ale přímo jejich samotnou výrobu, a to bez ohledu na to, jestli se jim někdo chce klanět nebo ne. Samozřejmě se tím myslí zpodobnění známých věcí a tvorů - zvířat, rostlin, lidí, přírodních útvarů apod. V konečném důsledku to lze považovat za zákaz malování obrazů, tesání soch, kreslení, či dokonce výrobu map. Jakékoliv výtvarné či umělecké vyobrazení čehokoliv je zapovězeno. Tímto přikázáním se neřídí vpodstatě nikdo. A protože pod svícnem bývá největší tma, jsou katolické kostely plné všech možných vyobrazení boha i jiných bytostí, kterým se věřící klanějí a slouží jim.

Jediný způsob, jak toto přikázání nějak přijatelně interpretovat, je změnit jeho význam na něco úplně jiného, což je v křesťanství běžná praxe.

Ale proč toto přikázání vůbec existuje? Protože bůh je žárlivý. Jednak si nepřeje aby někdo uctíval jiné bohy, ale také, aby člověk nevytvářel žádné umělecké ztvárnění čehokoliv, aby touto činnosti nenapodoboval boží tvoření a nenapodoboval tak boha. Podle nejstarších mýtů o stvoření, bohové stvořili lidi z hlíny, do které pak vdechli život. V židovské mystice se taková bytost nazývá golem. Bůh nechce, aby člověk vytvářel předměty, do kterých by se dal vdechnout život a ony tak obživly. Je už jenom drobným detailem, že kdyby biblický bůh existoval a byl by skutečně jediným bohem v tomto kosmu, bylo by zhola nemožné, aby žárlil na jiné bohy.

 
3. Nezneužiješ jména Hospodina, svého boha.
 
Nejde jen o judeo-křesťanského boha. Bylo zapovězeno vyslovovat i jména jiných bohů. Pokud nevěříte v magickou moc slov a běžně říkáte slova, která mohou mít určité mystické významy, bez toho, že by to mělo jakékoliv následky, v podstatě tím ta slova zbavujete kouzla, kterým mají oplývat. Náboženství je totiž v mnoha ohledech o síle klamu.

 
 
4. Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty.

Většina křesťanů opomíjí skutečnost, že v původní židovské tradici začínal Sabat v pátek večer a končil v sobotu večer. Ale ať už je tím svatým dnem sobota nebo neděle, jaký je podle Bible trest pro toho, kdo pracuje v den odpočinku? Smrt. Stejně jako za skoro všechno ostatní. Exodus (31, 14): “Budete dbát na den odpočinku; má být pro vás svatý. Kdo jej znesvětí, musí zemřít. Každý, kdo by v něm dělal nějakou práci, bude vyobcován ze společenství svého lidu.”  

Hrozí dnes někomu smrt za to, že pracuje o víkendech? Ne. Nejen, že se práce o víkendu netrestá, ale ani Ježíš toto přikázání nedodržoval. Řekl, že přišel nikoliv zrušit, ale naplnit boží zákon (Matouš 5: 17-19) a ukládal svým učedníkům dodržovat Mojžíšův zákon do poslední čárky, včetně těch šílených krutostí v knize Leviticus. A rovněž řekl, že pokud někdo poruší jediné z těch přikázání, bude v božím království za toho nejmenšího. Ale přitom svým učedníkům přikazuje porušovat páté přikázání, jak si ukážeme dále:

5. Cti otce svého i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

To je jedno z těch lepších… pokud ho ovšem neporovnáte s tím, co říká Ježíš v evangeliu podle Matouše (10: 34-38): “Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přiel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden.”

A pokud si myslíte, že je to vytrženo z kontextu, či že je to pro Ježíše netypické, podívejte se do evangelia podle Lukáše (14: 26): “Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.” Je legrační, kolik křesťanských organizací je orientováno na rodinu, když samotný Ježíš je v této otázce celkem jasně proti.

A abychom to samozřejmě zkomplikovali, v 1. Listu Janově (3: 15) čteme: “Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah - a víte, že žádný vrah nemá podíl na věčném životě.” A ve Zjevení (21: 8): “Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt.“

Takže, Ježíš přikazuje Židům milovat ostatní Židy jako sebe samé. Ale současně mají sami sebe i svou rodinu nenávidět. Avšak každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah, který se bude smažit v pekle, jenomže člověk musí všechno opustit, vzít svůj kříž a následovat Ježíše, jinak nedojde věčného života bez ohledu na to, co všechno ještě Ježíš řekl. - Jestliže toto vypadá jako jedna z mnoha set nesmyslných kontradikcí, kterých je Bible plná, pamatujte si, co vám řekl váš duchovní, totiž, že Bible si neprotiřečí a v tom případě se nejedná o kontradikci. Prostě nejedná. Prostě ne. Vůbec.

A pokud jde tu část přikázání “abys byl dlouho živ”, nesmíme zapomínat na to, že se jednalo o kulturu, kde rodiče mohli zabíjet neposlušné děti,  takže bylo z pohledu dítěte lepší být poslušný a uctivý. 

Pokračování naleznete ve článku následujícím.
Toto je Cesta nevěřícího, cesta ateisty.
Jsem taky na youtube a na facebooku.