Hra s penězi

O oblasti obchodu, hospodářství a peněz se často hovoří jako o hře. Zrůdnost této hry na život a na smrt vychází najevo až tehdy, pokud ta samá slova volíme v jiných případech boje o život, jako je například válka. Přijde mi absurdní, že lidské přežití a štěstí musí záviset na něčem tak absurdním jako je náboženství peněz, respektive víra v jejich hodnotu.

Kdy jste naposledy udělali něco, co vás nestálo peníze? Já jsem si třeba včera šel zaběhat do lesa. Pokud pominu, že něco stojí boty na běhání a nějaké sportovní oblečení, tak přímo samotná aktivita běhu v lese mě nestála ani korunu. A třeba je to špatně, třeba bych měl platit tomu, komu ten les patří, za to, že mu tam běhám po cestě.

Když v ruce držím tisícikorunovou bankovku, je to zvláštní pocit, že teď něco můžu. Můžu jít a něco si koupit. Sama o sobě je mi k ničemu. Když ji zapálím, abych si třeba zahřál ruce, moc tepla z toho nebude. Když ji hodím do nádrže od auta, neujede ani metr. Když ji sním, tak se mi v lepším případě nic nestane, v tom horším se asi pogrcám. Jinými slovy, sama o sobě tahle tisícikorunová bankovka žádné zvláštní schopnosti nemá. Je to papír, na kterém je natištěno číslo. Zvláštní schopnost téhle věci dává až víra lidí, že má nějakou stanovenou cenu, která odpovídá zhruba patnácti litrům točeného piva, dvaceti osmi litrům motorové nafty, nebo dvaceti dvěma hamburgerům u stánku. 
A to mě současně znepokojuje. Hodnota peněz je pouze věcí nějaké dohody a nějaké důvěry. Je to vlastně hra. Předstírejme, že tenhle kousek papíru má tuhle hodnotu a použijme ho k tomu, abychom si usnadnili směnu zboží a služeb. Předstírejme, že číslo, které moje banka má ve svých počítačích vedeno pod názvem stav bankovního účtu, má moc se přeměňovat na zboží a služby. Já to předstírám, moje banka to předstírá, provozovatelé obchodů, ve kterých nakupuji to předstírají. Je to navlas stejné, jako když jsme si jako děti na dvorku hráli na obchod. Dohodli jsme se, že jako peníze použijeme osikové listy. Pro naši malou ekonomiku, která nepřesahovala hranice dětského hřiště, fungovalo toto platidlo dobře, s jednou výhodou. Když byl někdo na mizině, stačilo zaběhnout pod osiku a sebrat si nějaké další peníze. A hlavní výhodou této hry bylo, že ať už někdo nakoupil nebo prodal cokoliv, hra nakonec večer skončila a šlo se domů.

To ovšem není případ hry s tzv. skutečnými penězi. Ano, říkám takzvanými, protože podle mého názoru nejsou o nic víc skutečné než ty osikové listy se kterými jsme si jako děti hrály na obchod. Tahle hra má jiné rozměry. Množstvím peněz je poměřována hodnota člověka a jeho postavení ve společnosti. Je jím také poměřováno postavení celých národů a států. Je to hra, ze které nelze odejít domů. Je to hra, kde se rozhoduje o tom, kdo bude žít a kdo zemře, kdo bude nasycen a kdo bude hladovět, kdo bude žít v míru a kdo ve válce. Ale naprosto obludná je ta skutečnost, že to je pořád hra. Hovoří se o hráčích na trhu, hráčích světové ekonomiky, že obchod má svoje pravidla hry, jak dobře rozehrát svůj podnik, jak uhrát dobrý výsledek při nějakém obchodním jednání a podobně. Přitom znovu podotýkám, že v této hře nejde o nic menšího než o život v dostatku nebo živoření v chudobě, v konečném důsledku o přežití nebo smrt. Je to ovšem hra, na kterou lidé nemají až takový problém přistoupit, jednak proto, že nemají důvod nevěřit schopnostem peněz a jednak také proto, že zatím ani nemají jinou možnost, jak vlastně žít, než podle pravidel této hry.

Když ale naproti tomu řeknu, že život vězňů v osvětimském koncentráku byl hra, kdy každý z hráčů se snažil co nejlépe obstát v konkurenci ostatních vězňů, urvat si pro sebe větší kus chleba, dostat se k fyzicky méně náročné práci a dělat všechno pro to, aby přežil do dalšího dne, zatímco ti méně šťastní, kteří měli horší strategii, horší marketing, horší management, nebo horší PR, umírali hlady, či byli ubiti některým z dozorců, případně byli posláni do plynové komory, zní to odporně a hrůzně.

Rovněž bude obludné označovat jako hru činnost, kdy se dvě armády střetnou na bitevním poli a rozvinou proti sobě vojenské operace, během kterých zahynou tisíce lidí, jsou ničena města, objevují se nemoci a hladomor. Říct o válce, že to je hra, je taky celkem zrůdné. Ale i válka funguje na podobných principech jako obchod. K jejímu vedení potřebujete kvalitní management, totiž systém velení, účinnou strategii, kvalitní PR, aby vaše armáda měla podporu od veřejnosti a větší motivaci k boji, kvalitní vybavení schopné nepříteli způsobit velké škody. Některé armády motivují své jednotky k boji tak, že je nutí ke vzájemnému soupeření, a ony jsou pak efektivnější v přímém boji s konkurencí, totiž s nepřítelem.

Nicméně, u obchodu a ekonomiky to až tak nevadí, a to i přesto, že tato hra s penězi má přímý vliv na chod společnosti a určité druhy obchodních aktivit mohou mít a mají na území určitého státu a národa stejný účinek jako strategické bombardování. Určité druhy obchodních transakcí budou mít a mají na člověka stejný účinek jako kulka do hlavy. A je to zcela v souladu s pravidly hry. Co na tom, že v některých zemích je více volných bytů, než kolik v nich je lidí bez domova. Co na tom, že je v určitých částech světa hladomor, i když je na světě dostatek potravin pro všechny? Je to v souladu s pravidly hry s čísly v počítačích a kousky papíru. A tato pravidla se musí dodržovat i za cenu zmarněných životů, chudoby a smrti jednotlivých hráčů. Není žádná osika, pod kterou by si člověk sebral další listy. A co je horší, z tohoto hřiště se nedá odejít. Neotevře se okno, nevykloní se maminka a nezavolá vás domů. Není totiž žádné doma a není žádné „já už nehraju.“ Ne, tahle hra na obchod nikdy nekončí.

Moje otázka ale je: musí to takhle být? Copak nedokážeme vymyslet nic lepšího než hru s penězi? To nám skutečně musí jít o život, a musíme si dělat starosti a obavy, soupeřit, bojovat a ubližovat si, abychom byli schopní něco vytvářet a vážit si toho co máme? To opravdu nemáme na víc?