Lži kreacionismu 4: věřit = vědět

Další ze série esejí od Arona Ra v českém překladu. Čtvrtou falešností kreacionismu je "věřit = vědět". Odkaz na původní video dole pod článkem. 

DALŠÍM DÍLEM V NAŠÍ SÉRII o základních lžích kreacionismu je logický klam, který výstižně ilustruje fundamentální sofistiku stojící za kreacionistickým hnutím, totiž myšlenka, že když něčemu opravdu moc moc věříme, je to to samé, jako kdybychom to věděli.

Každé náboženství tvrdí, že věří tomu, čemu věří, z důvodu moudrosti, poznání či inteligence předané bohem prostřednictvím zjevení. Ale ať už to připouští nebo ne, všechna předpokládají své preferované závěry na bázi víry, což by platilo i tehdy, kdyby všichni jejich bohové existovali. Věřte tak silně, jak jen chcete. Ale ať už sami sebe přesvědčíte o čemkoliv jakkoliv pevně, stejně to nezmění skutečnost věcí. Vidět znamená věřit. Ale vidět neznamená vědět. Věřit neznamená vědět. Subjektivní přesvědčení ve vědě nemá význam a očité svědectví je nejméně spolehlivá forma důkazu.

Tak například, když vyjdu před svůj dům a uvidím obrovského sauropoda, jak jde středem ulice, samozřejmě budu silně přesvědčen o tom, co vidím. Můžu se v tom utvrdit ještě víc, když k tomu zvířeti přijdu a zjistím, že se ho můžu dotknout, možná se i na něm projet, když budu chtít. Když se vzpamatuju natolik, abych si skočil pro kameru, tak to zvíře už nemusím najít, až se vrátím, protože nebudu vědět, kudy šlo. Ale na tom nezáleží, protože jsem ho viděl, slyšel, dotýkal se ho, očichal ho a pamatuji si ho čistě, se střízlivou a racionální myslí. Jenomže nějakým způsobem jsem jediný, kdo si ho všiml a nikdo jiný mi samozřejmě nevěří. Nějaký další chlap tvrdí, že taky viděl dinosaura, ale jeho popis je úplně jiný, takže jistě nehovoří o tom samém zvířeti. Takže nezáleží na tom, jak moc jsem přesvědčený, že se to stalo. Nemuselo se to stát. Jak dny plynou a já nemohu najít žádné stopy, exkrementy, poničené předměty, vůbec žádné známky toho zvířete, žádného svědka, jehož výpověď by se aspoň trochu podobala té mojí a žádné vysvětlení, jak mohl 20 metrů dlouhý dinosaurus na předměstí velkoměsta jenom tak beze stopy zmizet, a jak se tady vlastně zprvu mohl vůbec objevit, - pak je mnohem jednodušší vysvětlit, proč zde jsou jen dva svědci, kteří se nemohou shodnout na tom, co si myslí že viděli, a vysvětlit všechny důvody proti tomu, že ten dinosaurus tam vůbec někdy byl. Pozitivní tvrzení vyžadují pozitivní důkazy. Výjimečná tvrzení vyžadují výjimečné důkazy a to je to, co v bych v tomto případě potřeboval, protože mé tvrzení není jen výjimečné, je nemožné. Ale protože nemám k dispozici jedinou skutečnost, kterou bych mohl předložit a někdo ji mohl změřit či jinak schválit, pak moje stanovisko je stále subjektivní a tím nejasné. Nakonec dokonce i já - očitý svědek - musím připustit, že ačkoliv jsem to zvíře viděl, pořád nevím, jestli tam skutečně kdy bylo - bez ohledu na to, zda tomu pořád věřím.

Jsem magistr geologie na Texaské univerzitě. Jsem také studentem paleontologie, což je, pokud to nevíte, nauka o prastarých formách života. Ve fosilním záznamu neustále nacházíme nové věci. Ten záznam je už nyní mnohem bohatší než by kterýkoli laik čekal a některé z toho množství nálezů jsou hodně divné. Takže tam může být prakticky cokoliv, včetně tohodle:

Říkám mu Godzillasaurus dios. Je možné, aby tohle zvíře někdy existovalo? No, abych byl filozoficky korektní, musím říct "ano", je teoreticky "možné", že tento druh Lepidosaura mohl existovat a připouštím, že je představitelné, že bychom ho jednoho dne ve fosilním záznamu mohli najít.

Nechme ale stranou, co je možné a soustřeďme se na to, co je pravděpodobné. Je tady nějaký důvod věřit tomu, že zrovna tento obří plaz skutečně existoval? Ne, vůbec nic pro to nehovoří. Jistě, máme o něm několik kultovních starých filmů a strašně moc Kaidžu fanoušků, kteří by byli štěstím bez sebe, kdyby tohle zvíře kdysi existovalo. Ale jaké důkazy pro Godzillu kromě pár fanatických stoupenců a jejich milované fikce tady vlastně jsou? Ani jedna věc, kterou by mohl někdo potvrdit. Takže nakonec tady máme jen indikaci toho, že královna příšer je smyšlená bytost.

Kdybych nalezl pětiprstý otisk nohy velký jako Tyrannosaurus Rex, tak bych měl v ruce aspoň něco. Ale to by stejně nestačilo, abych obhájil své tvrzení, že? Potřeboval bych celé svazky důkazního materiálu. Protože jak můžu tvrdit, že znám všechny podrobnosti něčeho, u čeho nemůžu ani dokázat, že to existuje? Zvláště tehdy, když nemám žádný důvod si něco takového vymýšlet. Přesto, žiji v zemi, jejíž ústava mi zaručuje svobodu věřit čemu chci a líbilo by se mi věřit, že něco takového kdysi existovalo. Nikdo nemůže s konečnou platností dokázat, že žádný vyhynulý plaz takhle nemohl vypadat. Nikdy se nám nepodaří objevit všechny druhy, které kdy žily a nepřítomnost důkazu není důkazem nepřítomnosti. Takže můžu věřit, že Godzilla je skutečná, když budu chtít?

Co když potom přejdu k seznamu všech dalších detailů, které údajně o Godzillasaurovi vím? Jakou měl barvu, jaké byly jeho reprodukční zvláštnosti, nebo unikátní způsob, jakým reagoval na určité podněty a budu o tom všem hovořit, jako kdybych měl všechna fakta a ověřené výsledky nutné k dokázání každého detailu, i když ve skutečnosti nemám nic, co by naznačovalo že něco takového vůbec někdy žilo. 

A co když nezůstanu jenom u toho? Co kdybych nejenom tvrdil, že Godzilla mohla existovat? Kvůli nedostatku důkazů, jenom tento pouhý komentář by mě jakožto vědce mohl připravit o důvěryhodnost. Kdybych jenom řekl, že "pravděpodobně" existovala, moje reputace by byla v ten moment v troskách, protože takové tvrzení nemám čím doložit. Ale řekněme, že jsem zašel ještě dál a řekl naprosto jasně, že existovala. Ne, že si "myslím", nebo že "věřím", ale že vím, že existovala. Může někdo něco takového říct a pořád neztratit důvěru ostatních? Pokud nemám na své straně žádné důkazy a tedy nemůžu doložit, že to, co tvrdím je pravda, potom když budu bez ohledu na to pokračovat a sebevědomě postulovat, že Godzillasaurus skutečně kráčel po japonském souostroví před dvěma miliony let, bude to čestné tvrzení?

Za normálních okolností každý kdo takto schvaluje taková pozitivní prohlášení bez dostatečné důkazní opory, zpravidla ztrácí respekt svých kolegů a je obviněn z regulérního podvodu; každý kromě náboženského obhájce. Když údajní svatí mužově dělají přesně tutéž věc, tak se tomu neříká podvod, ale "zjevená pravda". To je tak trochu dvojí standard, ne?

Jako když nějaký kazatel vyleze na pódium v jednom z těch kostelů velkých jako stadion a začne říkat jako fakt, kdo je bůh, co je bůh, co bůh chce, nenávidí, potřebuje, nebude tolerovat, nebo udělá, pro koho, jak a za jakých podmínek. Nemá žádná data, která by dokazovala, že má v čemkoliv z toho pravdu, ale hovoří o tom, jako kdyby je měl. Dokonce i když si tito kazatelé navzájem protiřečí, stejně při svých nepodložených tvrzeních neztrácejí sebevědomí.

Tak proč nikdo z těch desítek tisíc hlavou potřásajících, sténajících, úporných věřících se skelným pohledem nemá takovou duchapřítomnost, aby se zeptal: "Jak to víte?" Pro všechny, kteří tuto otázku nikdy nepoložili, zde je odpověď: Oni to neví! Není možné, aby tyhle věci někdo věděl. Vymýšlejí si to za pochodu. Jejich kázání jsou nejlepším možným příkladem čiré spekluace; tvrzené, jako kdyby to byla pravda a prodávané za desátek! Pokud kdokoliv, nebo každý jiný kdo tvrdí takové věci bez důkazní opory může být nazýván lhářem a podvodníkem, proč je tady výjimka pro evangelisty? Protože tihle šarlatáni jsou samozřejmě také lháři! Duchovenstvo spadá do stejné kategorie pochybné důvěryhodnosti jako podomní prodavači, politikové nebo vojenští náboráři.

Můžete si založit komunitu dětí věřících v Cthulhu, pokud si myslíte, že je skutečný. Pokud ty děti přimějete ho pravidelně uctívat a modlit se k němu ve strachu a prosbách o znamení či dojmy odhalující jeho existenci, pak minimálně několik z těch dětí nakonec bude tvrdit, že má s tou bytostí zážitek bez ohledu na skutečnost, že Cthulhu existuje pouze jako literární postava.

Okultisté, transcendentalisté a léčitelé všech náboženství znají sebeklamnou sílu víry. Nezáleží na tom, ke kterým bohům či duchům se modlí. Nezáleží na tom, čemu se kdo oddává. Ve vhodném prostředí náboženského rituálu víra dokáže připravit mysl, psychiku a smysly na vnímání nebo prožívání čehokoliv, čemu chce subjekt věřit. Zdánlivě zázračné činy a vize se objevují v každé víře, protože víra samotná je způsobuje, spíše než to, v co věřící věří. Určitě to tak je, protože víra je jediná věc, kterou mají všechna náboženství společnou.

Věřící často říkají, že "s jistotou vědí" že jejich víra je "pravda". "Dosvědčují" věci, o kterých vůbec nic nevědí. Předstírají "svědectví" u věcí, které nikdy skutečně neviděli a rádi užívají dalších sebevědomě znějících termínů jako "s konečnou platností dokázané" když ve skutečnosti hovoří pouze o neopodstatněných předpokladech (a naopak). Často tvrdí, že mají "absolutní pravdu" když ve skutečnosti předkládají nestoudné lži a až příliš často opakují a odkazují k argumentům, u kterých dobře vědí, že už byly vyvráceny. Jenomže pokud vůbec věříte v nějakou pravdu, pak byste se měli ujistit, že věci, které říkáte jsou skutečně pravdivé, jsou obhájitelné a akademicky správné. A pokud nejsou správné, měli byste je opravit! Nemůžete tvrdit, že víte něco, co nemůžete dokázat a nemůžete říkat, že něco bylo "dokázáno" pokud naprosto jasně nepoužíváte tento výraz ve stejném smyslu, jako při soudním procesu. Vědci musí volit slova velmi obezřetně, protože věda je při odborném hodnocení nemilosrdná a žádnému vědci by nikdy nemohla projít divoká blouznivá propaganda, tak typická pro náboženské fanatiky či mainstreamová média. Proto se říká že ďábel je v detailech!

Předně, "pravda" je víc než pouhá fakta. To znamená něco co je úplně pravdivé, celá pravda a nic než pravda. Takže každé slovo by mělo být přesně volené, jinak nejde o pravdu; a v závislosti na tématu, takový koncept je nejspíš tak jako tak nad možnosti lidského chápání. Pravdu je možné hledat, ale není možné ji vlastnit. Proto bychom měli věřit těm, kdo hledají pravdu a pochybovat o těch, kdo tvrdí, že ji mají! Fakt je jednotka informace, která je ověřitelně a nesporně pravdivá, takže víra založená na konfliktních myšlenkách různých náboženství nemůže být posouzena jako fakt. Věřit něčemu lze buď racionálně nebo na základě nepodloženého předpokladu. Ale v každém případě nezáleží na tom, jak moc jste o tom přesvědčení, protože víra není poznání. Rozdíl je v tom, že poznání se dá vždycky ověřovat, zda je přesné, což u víry většinou nelze. Nezáleží na tom jak jistě si myslíte, že něco víte. Když to nemůžete dokázat, pak to nevíte a neměli byste říkat, že to víte, pokud vám skutečně jde o pravdu. Poznání je ověřitelné, měřitelné, ale víra je často jen věcí předstírání toho, že víte, co víte, ačkoliv to ve skutečnosti nevíte, nikdo to ani nemůže vědět a vy tomu pouze věříte, často bez jakéhokoliv důvodu.

Původní video zde: