Rozhovor dvou miminek v děloze

Možná znáte tuhle bajku, co už mnoho let koluje všude možně a věřící ji s oblibou používají k obhajobě své víry a svých představ. Rozhodl jsem se ji trochu reinterpretovat. Hlavním důvodem je to, že postava skeptika je v popkultuře zobrazována jako "ten hlupák, co nám kazí srandu" případně "ten hlupák, co ho vždycky sejmou jako prvního." Takže pojďme na to. Celá ta bajka s poučením zní zhruba takto:

Skeptik: věříš v život po porodu?
Věřící: určitě, něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili, co bude pak.
Skeptik: Blbost. Žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
Věřící: To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
Skeptik: No to je přece nesmysl! Běhat se nedá a jíst pusou, to je úplně směšné. Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: život po porodu je vyloučený. Pupeční šňůra je už teď moc krátká.
Věřící: Ba ne, určitě něco bude, Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme zvyklí. Tunel, na jeho konci světlo.
Skeptik: Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí - a vůbec, život není než velká stísněnost v temnotě.
Věřící: No, já přesně nevím, jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
Skeptik: Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být?
Věřící: No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom nebyli.
Skeptik: Tomu nevěřím. Žádnou mámu jsme nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
Věřící: Ale někdy, když se ztišíme, můžeme ji zaslechnout, jak k nám promlouvá. Víš, já si myslím, že opravdový život nás čeká až potom.

Není to nic jiného, než to, co věřící lidé dělají pořád. Uplatňují fikci na skutečnost. Ať už se jedná o tento rozhovor dvou miminek, nebo třeba Evangelium podle Matouše, princip je TENTÝŽ! Tento rozhovor dvou mininek v děloze je jeden velký argument z falešné analogie.

Pochopitelně, celá věc je pěkně černobíle vymalovaná s cílem, aby vyzněla co nejvíc vlídně a hezky s tím, že víra věřícího je rozumná a nutná věc, pro kterou hovoří spousta objektivních důkazů. Věřící miminko je dobrotivé, vlídné a laskavě skeptikovi všechno vysvětluje. Jeho přesvědčení je neochvějné. Jak bídný a zjednodušený obraz věřící mysli! To je to, čím by mnozí věřící chtěli být, jak si sami sebe představují v ideálním případě, jako neochvějně přesvědčené, vlídné, laskavé a s důkazním materiálem, který mimo pochybnost poukazuje k tomu, že jejich představa je pravdivá. Pořád je to víra, ale je racionálně podložená a jsou pro ni dobré důvody. Oproti realitě světa, ve kterém věřící skutečně žijí, je tohle hotová paráda. Kdo by v takové situaci nevěřil? Tohle je první faleš této analogie.

Tou druhou je vyobrazení skeptika jako hlupáka, co pochybuje o existenci mámy a života po porodu, když je doslova obklopen skutečností, která pro ně hovoří. Skeptické miminko je v tomto případě stupidní přesně podle definice MUDr. Františka Koukolíka (Stupidita je neschopnost přijímat a brát do úvahy zpětnou vazbu z okolí). Ačkoliv mu téměř bije do očí množství důkazů, které hovoří pro opak, naprosto jednoznačně a s jistotou všechno odmítá a říká, že život po porodu není a že koncept mámy je nesmysl. Opět nejde o reálné vyobrazení skeptické mysli, ale  o představu věřícího člověka, o tom, jak přemýšlí skeptik. Takové skeptiky by věřící chtěli. Vedle nich by vypadali jako hotové ztělesnění moudrosti. Nicméně člověk, který přemýšlí takto stupidně, v podstatě není skeptik.

Pokusil jsem se tedy přepsat tuto bajku tak, aby skeptik hovořil více jako skeptik a věřícího vykreslím trochu radikálněji a méně vlídně, zhruba podle toho, co jsem se od věřících dozvěděl na různých fórech a v debatách. Takže:

Skeptik: Věříš v život po porodu?
Věřící: V nějakém smyslu ano. Občas si nejsem jistý, jakou podobu by takový život měl mít a jak by vlastně měl vypadat, ale protože si uvědomuji svoji konečnost, ze které mám strach, chci věřit, že to nakonec po porodu dopadne dobře a že porodem to nekončí.
Skeptik: Ano, to je hezké přání, ale nejsem si jistý, jestli tomu tady něco nasvědčuje. Stejně jako ty, i já si uvědomuji svoji konečnost, což není zrovna příjemný pocit, ale z toho, co zatím vím, je tohle jediný život, který máme. Tady, v plodové vodě a s pupeční šňůrou, obklopeni děložní stěnou. To je taky ten důvod proč ten čas, který tady máme, chci prožít užitečně a vedu s tebou tuhle rozpravu, abychom se nenudili, protože uznej, co je to za život pořád tady jenom do sebe beze slova vrážet a čekat na porod.
Věřící: To je od tebe sice hezké, ale tu pravou moudrost a lásku dostaneme stejně až od matky. Co je naše mysl proti té její?! A dobře ti radím, abys v ni už taky uvěřil, jinak se ti může stát, že až přijde porod, opustí tě, dá tě do kojeňáku, kde budeš na věky trpět, zatím co se o mě bude starat, milovat mě, houpat mě v kolébce a kojit mě.
Skeptik: Pokud mě matka tak miluje, jak říkáš, pak nechápu, proč by mě měla dávat do kojeňáku za to, že jsem v ni nevěřil, když jsem o ní nebyl přesvědčen. Pokud mě miluje, potom pozná a pochopí důvod mých pochybností. Koneckonců, jsem její syn stejně jako ty. Ta matka, o které mi tady vykládáš je jenom jedním z mnoha vysvětlení. Vždyť ani nemáš žádný důkaz pro to, že zrovna tahle jedna matka, ve kterou zrovna ty věříš, fakt existuje.
Věřící: Existuje! Je krásná, milá, má světlé vlasy, hnědé oči, ráda si lakuje nehty na červeno, čte knihy od Viewegha, a mluví čtyřmi světovými jazyky! Matka je všemocná a vševědoucí a proto ti dobře radím, abys ve vlastním zájmu nechal těch pochybností a přijal ji do svého srdce, jinak se od tebe odvrátí!
Skeptik: Pro nic z toho nemáš důkaz. Naše matka může být klidně nějaká nezletilá holka na drogách, co s bídou dá dohromady větu v mateřském jazyce, a kterou někdo zbouchl někde za garáží a ona nás po porodu dá do kojeňáku oba a bude úplně jedno jak moc jsi v ni věřil.
Věřící: Tohle je ale rouhání! To odporuje dogmatům, které jsem stanovil!
Skeptik: S našimi současnými možnostmi poznání je to úplně stejně pravděpodobná varianta.
Věřící: Sakra chlape, copak nevidíš všechnu tu krásu kolem nás? Jsme tady dva mimísci v teple, v bezpečí, máme tady pupeční šňůry, které nás živí, čvachtáme se tady v plodové vodě!  Čí tohle může být dílo, když ne dokonalé vševědoucí a všemohoucí bytosti, která nás miluje a celé nám to tady takhle stvořila?
Skeptik: Tohle je argument z nevědomosti. Musí ta bytost být nutně tak dokonalá? Protože, když vidím, jak se ti ta pupeční šňůra obtáčí kolem krku, nepřijde mi to jako úplně dokonalá věc. Možná že ten porod u tebe neproběhne úplně hladce. Celá tahle děloha, pupeční šňůry, placenty atd. se prostě mohla vyvinout spolu s námi, jako přirozená vlastnost světa, ve kterém jsme. Proč za tím hledat nějakou dokonalou všemocnou bytost?
Věřící: Chceš mi snad tvrdit, že tohle všechno je náhoda? Že žádná matka není? Nebo že jsme snad nechtěné děti?
Skeptik: I to je možné. V současnosti to nemůžeme ničím doložit. Pokud něco po porodu je - a já neříkám že nutně není - pak se to dozvíme. Ale je pošetilé si myslet, že zrovna tvoje představy a dogmata jsou pravdivé, když pro ně nemáš v ruce vůbec nic. To, že v něco opravdu moc věříš, není to samé, jako kdybys to věděl. Myslím si, že jestli nějaká matka opravdu existuje a my se s ní setkáme, bude to mnohem úžasnější a poučnější zkušenost, než to, co o ní jenom tak z luftu tvrdíš ty. Ale dokud nemůžeme nic dalšího zjistit, musíme počítat i s tím, že po porodu třeba nic není.