Bůh, který sklidí potlesk a vypadne

Dneska bych chtěl pohovořit o jedné věci, kterou jsem vysledoval u celé řady věřících. Nikoliv u všech, nerad bych házel lidi do jednoho pytle. U jednoho z minulých blogů mě jeden člověk v diskusi jakože z pozice toho tzv. „staršího a zkušenějšího“ – takový mám nejradši –  peskoval, že základem křesťanství je láska. Mám teda sám pochybnosti o tom, zda je láska v náboženství základem čehokoliv, ale je pravda, že toto slovo mají křesťané většinou rádi, takže na tom asi něco bude.

Asi největším aktem lásky, který se kdy v historii udál (a pochopitelně neexistuje žádný relevantní důvod v něj věřit) je ten, který čteme v Janovi, 3. kapitole, 16. verši:

„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“

Tento akt boží lásky je vlastně vzorem pro všechny ty ostatní děje, které mnozí křesťané vnímají také jako akty boží lásky a milosti, případně dary. Například: někdo je talentovaný hudebník a dosáhne značného úspěchu, tak jeho věřící přátelé či rodina řeknou, že má dar od boha. Nebo: někdo přežije dopravní nehodu, kterou zpravidla nikdo nepřežívá, a věřící člověk si to často vyloží tak, že mu bůh pomohl, že ho zachránila jeho víra. Nebo: lékařům se podaří uzdravit vážně nemocné dítě. A jeho rodiče vyjadřují svou vděčnost bohu za to, že bylo uzdraveno.

Za všechno dobré, za veškeré štěstí v neštěstí, radost v zarmoucení, či prostě jen úspěch dosažený talentem, či jenom pílí a pracovitostí sklízí chválu bůh. Jemu buď sláva. Člověk je bez zásluh, protože to je hříšný špinavý odporný tvor. Kdeže bys děkoval lékaři za to, že tě uzdravil, ani náhodou, bůůůh tě uzdravil! Bůůůh tě zachránil! Bůůůh ti dodal naději! Bůůůůů sem a bůůů tam. Bůh je zodpovědný za každé šťastné manželství, za každé zdravé dítě, které se narodí, za každý úspěch, za každé štěstí, za každý akt lásky a dobroty.

Bůh je totiž dobrý, bůh je láska, bůh je všechno dobré, co člověka může potkat. Je dokonce tak dobrý, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Copak jste si mysleli, že Ježíš Kristus byl člověk? Ani náhodou. Pouhý člověk by takového aktu milosrdenství vůči vám, vy hříšná hovádka, nebyl schopen! Ježíš je božská osoba, obětující se láska, světlo ze světla, život ze života, pravý bůh z pravého boha, s otcem téže podstaty. Kdepak člověk, ten nízký červ, jedině bůh je schopný takového činu.

Bůh sám sobě obětuje svého syna, tedy vlastně sebe, aby byl schopen odpustit svým věřícím jejich hříšnost a dát jim věčný život. Skutečně? Takhle to bůh řeší? Že tedy sestoupí na svět v lidské podobě, trochu tady toho odpřednáší, střihne pár zázraků a pak se nechá umučit k smrti, a tím nějak docílí toho, že je najednou lidem, kteří v něj věří, schopný odpouštět hříchy? No… jestliže má jít o bytost, která ví všechno a může všechno, prosím, je to jeho věc.

Zkusím vám absurditu tohoto počínání ilustrovat na téhle hypotetické situaci: můj kamarád se proti mně dopustí nějakého přečinu, třeba řekněme, vezme mi kytaru a spálí ji. Dobře ví, co ten nástroj pro mě znamená. Kdybych byl jako křesťanský bůh, tak bych vzal své dítě a nechal ho někým ubít k smrti. A pak bych tomu kámošovi řekl: „Mé dítě se obětovalo za tvůj ohavný čin, takže, pokud přijímáš mé dítě za svého spasitele, který na sebe bere ten hřích, který jsi na mně spáchal, pak ti odpouštím a nebudu po tobě nic chtít, ani se ti nebudu mstít.“

I když… tohle je nepřesné, protože kdybych takhle naložil se svým dítětem, byla by to pořád jiná bytost, než jsem já a třeba by to – čemuž moc nevěřím – byla ochotná podstoupit dobrovolně. Tedy, musel bych obětovat něco, co je téže podstaty jako já. Takže bych si třeba useknul ruku a spálil ji. A pak bych mu řekl: „Moje ruka se obětovala za tvůj hřích. Když ji přijmeš za svou spasitelku, odpustím ti to provinění.“

No… tak či tak bych jednal jako úplný blázen. Ale, jak říkávají tlustí církevní hodnostáři ve filmech: „Cesty Páně jsou nevyzpytatelné.“

Ale zpět k jádru věci – tedy že jedině bůh je schopný takového aktu lásky, a v podstatě jedině on je původcem veškerého štěstí, radosti, úspěchu, pomoci a milosrdenství. Mnoho křesťanů v něj takovýmhle způsobem upřímně věří. A podávají o tom své svědectví. Říkají: „Díky tomu, že se nade mnou smiloval bůh, jsem se vyléčil ze závislosti na heroinu / jsem přežil dopravní nehodu / se naše dcera uzdravila / mě přijali na Karlovu Univerzitu.“ A podobně.

Ale co všichni ti věrní křesťané, kteří dopravní nehodu nepřežili? Kteří zemřeli na nemoci, nebo se nedostali ze závislosti na heroinu a zemřeli někde pod mostem? Co všichni ti, kteří byli odmítnuti, kteří nedosáhli úspěchu, ke kterým se lidé obrátili zády? Co všichni ti věrní a dobří křesťané, kterým hurikány a tsunami sebraly střechu nad hlavou a zmrzačily či zabily jejich milované? Co všichni ti dobří křesťané, jejichž synové zahynuli ve válkách? Kteří doufali a věřili do poslední chvíle, že jejich milovaný bůh učiní zázrak, podá jim ruku, pošle jim někoho naproti, odkloní hurikán, zarazí tsunami či usmíří národy, aby nedošlo k válce? To je skutečně bůh tak vybíravý, že koná milosrdenství jenom u pár svých věrných a na ostatní kašle? Nebo jsou všichni ti nešťastní věřící tak špatní, že si i přes všechnu svou upřímnou víru a touhu být dobrým člověkem od něj takové dobrodiní nezaslouží?

A tady vstupuje na scénu věčný život, respektive naděje na něj. Je ovšem zajímavé, že když se něco takového věřícím lidem stane, stejně je vidím plakat a naříkat, stejně mnohé z nich vidím rozhněvané, jak kladou otázku: „Proč zrovna já?! Co jsem komu udělal?!“ Stejně je vidím ztrápené nad ztrátou toho, koho milovali, na kom jim záleželo, něčeho, co považovali za svůj úspěch a podobně. Přitom by mohli zrovna tak dobře jásat a plesat nad tím, že jejich milovaní to už mají za sebou a už zažívají věčný život. Zrovna tak by se mohli těšit z toho, že jim voda vzala barák a říkat: „Děkuji pánubohu za to, že mi ukázal správný směr a zbavil mě a mou rodinu téhle mamonářské špatnosti.“ Ale přiznám se, že s tímhle jsem se ještě nesetkal. Neštěstí je i věřícími vnímáno stále jako neštěstí.

Člověk je totiž hříšný červ, který není schopný ničeho dobrého. A bůh? Ten, jak se zdá, akorát občas sklidí potlesk a vypadne.