Adopce dětí homosexuálními páry

Tenhle článek je reakcí na názor jednoho kolegy ze skupiny na facebooku, právě na téma, které je v názvu. Ten člověk v této souvislosti řekl: "Dokud nemám data, tak se držím institutu předběžné opatrnosti, že správné je to, co fungovalo doteď."

Myslím, že homosexuálové jsou především lidé a pak až homosexuálové. Nevidím důvod, pokud chtějí žít v manželském svazku, proč jim v tom bránit. Je to druh společenské smlouvy, na kterou by měl mít nárok každý člověk. A pokud jde o adopci dětí, když budou uchazeči o pěstounství homosexuální orientace podléhat stejnému prověřování, jakému podléhají všichni ostatní uchazeči o adopci, nevidím v tom problém. Koneckonců současná situace legislativy je taková, že homosexuál, který v registrovaném partnerství nežije, dítě adoptovat může, ale když jde o pár v registrovaném partnerství tak to najednou možné není. Jakože, když dítě vychovává jeden, tak je to v poho, ale dva už jsou moc?  

Nevěřím tomu, že homosexuálové, kteří opravdu chtějí adoptovat děti, by se o ně nedokázali adekvátně postarat a poskytnout jim všechno, co je potřebné, včetně přívětivého rodinného prostředí jak postránce hmotné, tak duševní a citové. 

Já sám jsem z rozvedené rodiny, což se na mojem dětství nepochybně podepsalo. Mimo to by se dalo říct, že sociální role mých rodičů byly v určitém smyslu tak nějak prohozené, což vyplývalo z temperamentu každého z nich. Jinými slovy, můj otec nebyl "typický správný chlap" a moje matka není "typická správná baba". Ovšem nikoliv z hlediska biologického, ale pokud šlo o jejich temperament, povahové vlastnosti a určité prvky chování a jednání. Už jenom podle téhle logiky, by ze mě měl být pokřivený, nevyrovnaný, emočně a co do sexuální identity pokroucený člověk. Nicméně, jsem to, co jsem, je mi tak dobře a ve svém dosavadním životě se cítím šťastný, z čehož usuzuji, že prostředí, ze kterého jsem vzešel i přez mnohé vady bylo vhodné a rodina, třeba rozvedená, splnila svůj účel.  Spíš než to co mají mí rodiče mezi nohama a jakým způsobem to používají, pro mě jakožte dítě bylo důležitější to, že mě mají oba rádi a že se mi vždycky snažili vytvořit přívětivé prostředí a podporovat mě.

Všichni mí přátelé, kteří mi vyprávěli o svých rodičích, mají jednu věc společnou. Nikdo z nich je nepovažuje za normální lidi. Každý na svých rodičích něco nesnáší, každý se s nimi dostává do konfliktu, bývá rozezlen nad jejich zvyky, chováním případně názory na nějakou věc. Nic jako normální rodina prostě neexistuje. Vždycky je to tak trochu blázinec, kdy si rodinní příslušníci chvílemi říkají, jaký to má smysl, že jim to byl čert dlužen, kéž by se nebyli narodili, či ženili/vdávaly a podobně. Každý člověk své manželství a rodičovství zvládá jinak, někteří ho nezvládají vůbec, a to i přesto že má jít o "tradiční, normální, přirozené, heterosexuální rodiny". Dokonce i věřící lidé, kteří jsou nám občas předhazováni jako vzor mravnosti a tradičních hodnot čas od času v těchhle věcech selhávají, nedokážou vydržet v manželství, nedokážou se postarat o své děti, rozvádějí se apod. Nemyslím si, že u homosexuálních párů by to bylo jiné. Pokud jsou to lidé ochotní příjmout zodpovědnost a všechnu tu zátěž, s tím rizikem, že se z toho možná zblázní, nevidím důvod, proč jim v tom bránit. Kdo chce kam, pomozme mu tam.