Pan Bell mohl, tak jako každý jiný člověk, procházet obdobím krize víry. Je spousta lidí, kteří začali tápat a pochybovat, pak se z nich stali agnostici až ateisté, dost z nich se zase k víře vrátilo třeba i v jiné denominaci, takový už je běh života. Co mi ale trochu vadí, že pan Bell ze svého tápání a hledání udělal věc veřejnou. Jako by k tomu potřeboval veřejné schválení a potvrzení správnosti svého rozhodnutí.

lidé často veřejně prezentují, jaké to bylo skvělé, když našli Boha.

Odsoudíte je taky tak?

No a koukám, že zdejší diskuze už začíná být samopotvrzující. Potvrzuje, že článek asi nepřehání.

Nechcete raději napsat, jak jste konkrétně trpěl?

Pan Bell se mi jeví jako exhibicionista, který ke svému hledání potřebuje pozornost veřejnosti. Církev a lidé církve obhajují své pojetí Boha, pan Bell ho pro tuto chvíli ho nepotřebuje. Myslím si, že dozrát k nějakému postoji lze pouze osobní cestou a cesty ostatních lidí jsou srovnáním, některé se s tou naší křižují, některé jsou zcela miimoběžné a některé souběžné. Za článek 

Velmi zajímavé sdělení, děkuji. Kéž by více lidí mělo odvahu hledat pravdu takto odvážně. A ta reakce věřících je opravdu výmluvná. Zcela to potvrzuje moji celoživotní zkušenost s křesťany, která je velmi trpká.

Pochybuji, že by Vaše zkušenosti s křesťany byly tak trpké, jako moje zkušenosti s ateisty, hlavně dokud rudí ateisti měli v rukou mocné diskriminační nástroje. Jste asi nějak úzkostně vztahovačný.